jatkum

17.1., což byl 14.den našeho výletu plného zeleně, ovcí a hukotu motoru, jsme po ránu vyrazili z Queenstownu na turistickou atrakci, kterou si na Zélandu nesmí nikdo nechat ujít. Píšu o jízdě tryskolodí, kterou tady na Zélandu vymysleli a která tu má již více než 40-ti letou tradici. Nejdelší tradici a nejlepší prostředí k projížďce má firma Shotover Jet . Byli první, čímž se chlubí, kam se jen podíváte, všude visí srandovní kolorované fotgrafie ze 60. let, na kterých jsou předpotopně vypadající čluny a lidé hrůzných sestřihů odění do srandovních plavek. A hlavně, jejich čluny se s vámi proženou kaňonem řeky Shotover, který je celkem úzký a plný zatáček a skalních výběžků. Vypadá to nějak takhle:

Jízda byla celkem masakr, žaludek poletoval hlavně při 360-ti stupňových otočkách z plné rychlosti (cca 75 km/h) na rovných úsecích, kdy se vám zároveň i ksicht nejvíc zkroutil do křečovitého tlemu. Dva tryskové motory proženou skrze trysky 800 litrů vody za sekundu, a tak má člun docela slušné zrychlení i se 14-lidmi na palubě. Nafasovali jsem podobné pláštěnky, jako nosil Darth Vaider a sedli jsme si do druhé řady, abychom nebyli oslepení stříkající vodou. Zas to ale mělo tu nevýhodu, že před námi zbylo volné místo, kam si sedly dvě babiz... seniorky, a tak nám v první části jízdy reálně hrozilo oslepení stříkajícími zvratky. Vše však dobře dopadlo, babky vydržely. Tedy až na to, že ta co seděla přede mnou málem vypadla.

Dále nás náš itinerář zavedl zpět do terénu. Za historií Skipper's komunity, asi stovky lidí, kteří si v nehostinných místech vybudovali městečko a unikátní systém dobývání a zpracování zlaté rudy. Od roku 1886 se toho moc nezměnilo, neboť vše bylo asi dva roky zpět zrestaurováno. Skipper's Canyon 4WD track byl asi 50 km dlouhý výlet cestami, kam rady místních úřadů a dopravní značky doporučovaly nejezdit. Navíc ve smlouvě k půjčenému autu jsme měli výslovně zakázané jediné místo na Zélandu. Neprozradím ale jaké. Cesta byla prvních dvacet kiláků vlastně takový schod vytesaný do skály několik desítek metrů nad dnem kaňonu, jímž protéká Shotover River, a jelikož tam pár cetovních kanceláří vozilo Defendery turisty, při setkání s nimi bylo celkem prdel se vyhnout. Někdy se zdály být nad možnosti našeho auta i některé brody a terénní překážky, ale nakonec jsme bez větších potíží projeli všechno. Pouze když jsme chtěli udělat akční záběr na kameru, kterak auto projíždí hlubokým brodem, vedle něhož byl postaven most (humor), tak jsem to rozjel daleko víc, než jsem si prohlédl brod a tak jsem urazil plát, který chrání převodovku. Ale to nic, holt když se natáčí les, lítají pláty.

Najdi auto:

Najdi silnici (cestu):

Tady se dřív skákal bungee – z prostředku houpacího mostu, k hladině je to cca 60 metrů.

Hned nato jsme vyrazili na další 4WD track z Arrowtown , což je malebné mětečko připomínající svými domy na hlavní třídě filmy o Divokém Západě, do Macetown, což je městečko duchů, kdysi zlatokopecká osada. Tomuto tracku se také přezdívá The River Track, a přesně na to jsme se těšili už dva týdny, protože na 30-ti kilometrové trati se musí 33krát brodit Arrow River, přičemž na několika místech je název brod jen slovní náhražkou pro jízdu řekou i několik desítek metrů. Dojet do Macetown nám trvalo asi tři hodiny a k naší nemilosti, způsobené naší leností, jsme našli pouze jednu zlatozpracující baterii za improvizovaným parkplacem. Sice hezký pohled na takové industriální monstrum uprostřed divočiny, ale čekali jsme víc.

Starý dřevěný most, na který se člověku autem moc nechce... ale musí, jiná cesta totiž neexistuje. Naše auto bylo asi o 20cm užší než ten most.

Turistické informace nás šipkami naváděli kamsi potokem do lesa. David s Hankou to vzdali, tak jsme ve dvou vyrazili tam, kam ještě suchá noha nevstoupila. Asi po hodině chůze jsme našli druhou baterii a po další půhodině třetí a navíc jako bonus i něco, co mohly být kdysi základy domku ve skále. Usoudili jsme, že už tak jsme ztratili dost času, a že víc toho tady k vidění stejně nebude. Za dvě hodiny se mělo stmívat a cesta sem vedla po kluzkých strmých úbočích potočního kaňonku (jo, to existuje), které byly buď holá skála nebo vysoká tráva až křoví. Asi po pěti minutách po obrácení kurzu jsem při spěšném kroku, který jsem učinil ve snaze pomoci galantně ženě na strmém úseku, na tomto strmém úseku uklouzl o půl metru níže a rozrazil si kotník. V takovém případě většinou pomáhá říci kurva a pak pokračovat v cestě. Tentokrát to však bylo málo, protože jsem si udělal do kotníku díru tak na dva tři prsty a až na kost. Kurva. Krev tekla jak z píchlýho prasete a mě se při pohledu na to, v kombinaci s pomyšlením, že musím ujít ještě hodinu po skalách a potokem a pak ještě dlouho řídit, než se dostanu k nejbližšímu šitíčku, dělalo mdlo. Při vědomí mne udržela jen představa, že bych tu sebou třísknul a žena, které byla unáhlená galantní pomoc určena, by mne za nohy táhla až k parkovišti. No dokážete si představit, jak bych si poničil účes?!?

Naštěstí měla Milena na hlavě šátek, pomocí kterého šel radikálně snížit průtok krve z kotníku na zlatonosnou půdu. Po dlouhých chvílích plných bolestivé chůze a mžitek jsme se konečně ocitli na parkovišti. To však ještě nebyl konec dobrodružství. Sice jsem si mohl prolít ránu několika panáky slivovice a bacardi a lépe to stáhnout, ale čekala nás cesta necestou s ženou za volantem, která v terénu nikdy předtím nejela. Sepsal jsem tedy závěť a vyrazili jsme. Přestože Milena řídila vcelku dobře, tma nás zastihla na půli cesty do civilizace.

Následující den jsme dojeli zpět do Arrowtown, ale doktor nikde. Tak jsem alespoň vykoupil lékárnu (podle vzoru vypít hospodu) a jelo se dál. Ačkoliv jsem dost kibicoval z místa spolujezdce, zbylo mi docela dost času na natáčení... alespoň nějaké plus...

Přes Cardrona Valley Road, což je nejvýše položená zpevněná cesta na... asi jen na Zélandu ☺ jsme dojeli do Puzzling World ve Wanaka, což byl blbinec, kde kromě Labyrintu byla stavba, kde bylo všechno nakřivo, včetně vás (i včetně Hanky – viz foto), koule na kulečníku jezdily do vrchu a voda tekla do kopce. Probelhal jsem si to celkem s nadšením.

Kdo vyluští tohle, ať mi dá vědět, jak to teda je. Tohlencto bylo dřív jeden kus plechu, nikdy to nebylo rozřezaný, svařovaný, koule, válec... prostě kus plechu...

A co pak? Zase na cesty. Projeli jsme kolem krásných velkých jezer Wanaka a Hawea, mrkli na Thunder Creek Falls (mmch. věděli jste, že existuje Světová databáze vodopádů ?) a zapadli do kempu ve Fox Glacier. Jelikož přišel désť, vlezli jsme si do kuchyňky s jídelnou a mastili karty a játra. Když nám došlo pití a dotáhli jsme hru Záchod k takové dokonalosti, že nám zbyl jen ten záchod (znalci hry ocení), vyrazili jsme do jediné hospody v městečku. Předcházelo tomu losování, kdo bude řídit. „Vyhrála" Milena. K hospodě to bylo pár kilometrů, ale přežili jsme. Horší už to bylo po nějaké, blíže těžko určitelné době, hned jak jsme zavřeli hospodu a zavařili jukebox, dojet zpátky. Milena, asi i díky tomu, že už nemohla vidět ani na volant, dojela bezpečně do kempu, kde jsme ještě několik minut pokračovali v dance-party v autě, než nám přišlo několik vyslanců různých stanů oznámit, že nemají stejný vkus na hudbu ani hlasitost. Moudro ‚basa tvrdí muziku‘ se dá jen těžko přeložit do Aj a tak jsme šli spát.

Pro neangličtináře nyní odhalím název městečka vybudovaného čistě na turistickém ruchu. Fox je česky liška a glacier je ledovec. Ano, všichni, včetně nás, se chtějí koukat na ledovce. Kdoví proč. Kromě toho, že jsme se dozvěděli historii ustupování ledovce, která na vás udělá v místě činu dojem, protože ústup je opravdu masivní, je to také zajímavý pohled.

Zde jsme se rozdělili, David s Hankou chtěli i přes nepřízeň počasí lézt po ledovci, a vyrazili jsme, abychom také byli akční, na Lake Matheson, kde se za jasného slunečného počasí zrcadlí Mt.Cook, a čemuž se přezdívá ‚View of views ‘. Nic takového jsme neviděli, ale zato jsme přišli na to, že v Lake Matheson Café dělají výborné latté. Popojeli jsme se podívat ještš na Franz Josef Glacier, k němuž se nesmělo tak blízko jako k Foxovi.

Ten nešťastný deštivý den pokračoval tím, že jsme na vyhlídce na ledovec, kam jsme se plazili/kulhali krpálem asi hodinu, potkali skopčácký zájezd, a dále v městě Hokitika jsem nestihli otevírací dobu zdejšího kiwiária, v Punakaiki, kde jsou palačinkové hory (Pancake Rocks ) a Blowholes (díry ve skalách z nichž za příboje stříká gejzír vody), chcalo jak z konve. Zakotvili jsme v buňce ve Westportu, na Carter's Beach .

Tady je Davidova nepršivá fotka Pancake Rocks:

No a koukam, že jsem se zas rozepsal a nikam jsem skoro nepokročil, tak na to prdim a poslední díl Zélandské ságy není slátanec tento, ale až ten další. Wtf... Howgh.

linkuj.cz vybrali.sme.sk