jatkum

Jelikož jsme se do sedmnáctého dne výletu probudili v kempu, který se jmenoval „Seal Colony Top 10 Holiday Park", první, co jsme po snídani udělali, byla procházka k lachtaní kolonii a majáku na mysu Cape Foulwind . Aby nám to nebylo málo, mrkli jsme se ještě na lachtaní kolonii v Tauranga Bay. Ne, nejsme obsesivní. Lachtani jsou prostě príma, zalachtaj, a pozorovat život v jejich kolonii je mnohem zábavnější, než pozorovat život v kolonii mentálních kriplů v domu Velkého Bratra.

Poledne bylo na krku a my jeli hladoví prašnou cestou lesem. Situace se vyřešila po poradě s naším 4WD průvodcem. Stačilo zabočit na správném místě a po krátkém stoupání jsme se vynořili v předminulém století, u hostinského domu Tophouse . Stavení mezi lesy, s výhledem do údolí, bylo jako fata morgana. Zaklepali jsme na dveře a otevřela nám paní domácí. Provedla nás svým domem, kde měli původní vybavení, tedy až na plasmovou televizi v obýváku, a nabídla nám jídelní lístek, který sestával ze tří jídel pro tento týden. Objednali jsme si a prošli si znovu dům. Oběd byl jednoduchý a chutný. Jedli jsme vlastně v jejich jídelně, oni mezitím seděli v protějším pokoji a koukali na TV. V hostinských pokojích byly postele s duchnami, na římse hořícího krbu tikaly kukačky, barokní křesla vedle krbu vyzývala ke zdřímnutí. Tohle je přesně to, co si představím pod pojmem ‚genius loci‘.

S plným břichem jsem si zdřímnul za volantem na prosluněné pobřežní silnici z Richmondu do Motueky (The Coastal Highway). Ta nás dovedla až k hranicím přírodního parku Abel Tasman NP. Tam jsme měli večer spicha s druhou posádkou. Slunce však má ve zvyku chodit spát až po deváté a tak jsme měli ještě kopec času. A taky plány, které se nám do toho kopce nemohly vejít.

Napřed jsme si prohlídli Ngarua Caves, jeskynní systém patřící pánovi, který v něm dělá i průvodce, a který se k němu chová jako ke svému. Zatímco jinde vás nenechají si na krápník ani sáhnout, tady vám nikdo nebrání, půjčí vám tu do ruky i masivní stehenní kost ptáka Moa, který sem kdysi zapadl průduchem a pan průvodce dokonce zahraje na krápníky písničku (jiným ulomeným krápníkem).

To bílé v rohu fotky je Helmut z Vožice.

Popojeli jsme pár kiláků a byli jsme u Waikoropupu Springs, což jsou prameny, které jsou největší v Australasii a nejčistší na světě. První parametr se projevuje tak, že přijdete k místu, ze kterého z ničehož nic vytéká 50 metrů široká řeka. Ten druhý zas tak, že si do vody nesmíte ani sáhnout, jakou má teplotu... A mimoto je ve vodě horizontální viditelnost 65 metrů, což nikde jinde na světě nemají. Pokud si zaplatíte a necháte se odborně očistit, můžete se tu potápět . Na fotce je jeden z pramenů, který vytéká dvoumetrovou dírou a vychrlí nějakých 9 metrů krychlových za sekundu, což je 9000 litrů za sekundu, nebo taky zhruba 45 koupacích van za sekundu a to už je, považte, celkem dost!

Od pramenů jsme dojeli někam do lesa, kde bylo parkoviště a šipka k nejhlubší propasti jižní polokoule. Jmenuje se Harwoods Hole a od vrcholku skály na dno má 357 metrů. Vzhledem k tomu, že se člověk musí dopajdat z parkoviště ještě dalších pět kiláků, tak skutečnost, že pak najde propast zarostlou natolik, že není vidět na dno, nahrává tomu, že se člověk může i nasrštvat. Poslední kilometr se muselo navíc skákat po šutrech velikosti a tvaru houby Velepíchavky (Fungus Fuckus Magnus, 3-5m v průměru). Mé nebohé tělo navíc bojovalo s nějakou infekcí z díry v kotníku a tak jsem to s teplotou nebral moc s nadhledem. Zajímavé bylo, že propast je opuštěná v lese bez jakýchkoliv popisků, zábradlí nebo turistů. Príma, ale nejezděte tam, zvlášť pokud máte něco s kotníkem. Tady je jedno panoramatikum z okolí díry.

K večeru jsme ještě chtěli zajet na tak trochu utajenou vyhlídku na Golden Bay, která je tak trochu nejlepší mezi všemi vyhlídkami na Golden Bay. Slunce zapadalo, a tak jsme pospíchali, ačkoliv k vyhlídce vedl jen tříkilometrový 4WD Parapara Track. To ‚Parapara‘ je tedy jméno toho tracku. Ale zároveň i uvedení věcí na pravou míru. Tomu, čím jsme jeli, se rozhodně nedalo říkat ‚track‘. Ty tři kiláčky jsme ujeli ani ne za půl hodinky a slunce už bylo nad obzorem, když jsme si sedli na osamělou lavičku nad svahem. Viditelnost skvělá (i Farewell Spit byl vidět) a barvy při západu ještě lepší, ale fotky jsme pro samé kochání neudělali žádné, stejně jako u Tophousu, a tak si musíte počkat až na to, co máme na pásce. Tady je mapa , kde že ta Golden Bay je, a tady je mapa , kde je dokonce i vesnice Parapara (nad Shambhalou), která kupodivu nebyla od vyhlídky daleko.

V šeru jsme se dokodrcali do Marahau, kde jsme se potkali s posádkou druhého vehiklu. Druhý den ráno jsme si sedli na taxík, což byla loď na vozíku zapřažená za traktor, a dojeli jsme asi osm kilometrů do Bark Bay, přičemž traktor s vozíkem to zbaběle obrátil hned asi v metrové hloubce. Z Bark Bay jsme si udělali procházku do Torrent Bay, což bylo asi na tři hodiny, a tenhle úsek je považován za nejhezčí z celého slavného Abel Tasman Tracku. Tenhle Great Walk je ale hodně přeceňován. Hezká procházka po zlatých plážích a vyhřátých zátokách je pohodička, ale je to pořád to samé, mě to začalo nudit už po těch třech hodinách, a to celý tenhle plážový track má asi 50km a nevede ani přes nějaké zajímavější kopce... Príma, ale nejezděte tam, zvlášť pokud chcete na nějaký z těch hezčích Great Walks.

Ti bystřejší mmožná najdou na následující fotografii plachetnici uvízlou v písku. Může za to odliv, prevít.

Tahle skála se ze záhadných důvodů jmenuje Split Apple Rock, což v překladu znamená Rozdělený Jablko Skála.

Jelikož Hanka s Davidem ještě mydlili pádlama do vody, vyrazili jsme si projet Maungatapu track, který je vlastně zkratkou z města Nelson do vesnice Pelarus Bridge (a pak města Havelock). Zatímco po silnici bychom najeli asi 60km, Maungatapu Track má necelých 40km. Co na tom, že to trvalo tři hodiny, tedy třikrát tolik, byla to totiž typická zkratka – sice delší, zato však horší cesta. Byla využívaná před více než sto lety, než postavili silnici, a proslula hlavně tím, že se tu přepadávaly dostavníky. Nejoblíbenějším místem na přepadávání se stala skála v ohybu cesty vinoucí se nad vysokým srázem do údolí. Podle krveprolití z roku 1866 si dokonce vysloužila i jméno – Murderer's Rock. Na plaketě na skále jsme se dočetli, že dnes už je riziko přepadení nízké. To nám moc na pohodě nepřidalo, a tak jsme zas vlezli do auta a kodrcali se dál, až do jsme za tmy dorazili do Pelarus Bridge. To jsme poznali tak, že jsme přejeli Pelarus bridge a spatřili šipku s obrázkem stanu, což nám udělalo celkem radost, a ještě víc, když nám majitel řekl, že má ještě jednu volnou chatku. Stavit stan je přece jenom tak trochu... strašlivě ukrutnej voser.

Další den jsme zas zformovali dvouautí a vyrazili na očekávané 4WD dvoutrasí French Pass a Bulwer. Track nás zavedl do středu Marlborough Sounds, což je roztrhaný severoseverovýchod jižního ostrova, který je tvořen tisícem (asi hyperbola) ostrovů, poloostrovů a fjordů mezi nimi. Takhle to vypadá v kontextu, tady je vidět , kde je French Pass, ze kterého je výhled na d'Urville Island a kdybyste jeli až na konec poloostrova, je tam i vesnice Bulwer, ze které je nejspíše výhled na Chetwote Island. A tady se můžete mrknout na 4 další fotky we wikipedii.

French Pass je místo, které 27. Ledna 1827 objevil kapitán Dumond d'Urville a to tak, že proplouval 110 metrů širokou ůžinou, mezi po sobě nazvaným ostrovem a po sobě nazvaným místem, která se jmenuje po něm, a najednou mu tam proud umocněný odlivem sebral kontrolu nad lodí Astrolabe, pozadu jí vtáhnul zpět do zátoky, ze které připlul, a několikrát s ní otočil tak surově, že si chudák kapitán myslel, že je v hajzlu. Ale pak si všimnul, že to je jen proud umocněný odlivem a oddechl si. No, tak to by byla starobylá historka a teď z pohledu současníka – je to fakt ma sa kr vám ří kám! Čuměli jsme na to všichni čtyři jak sada pér z gauče. Proud jak prase, možná i větší, a to jen tak na moři mezi pevninou a ostrovem. Ty vogo!

Ten bílý válec uprostřed úžiny je maják. 

Do Bulweru jsme už nedojeli, paňáč ten track měl 180km a po 150-ti nám to začalo zas připadat stejný a stejný a už to nebyla taková prča... Asi hodinu po Davidovi s Hankou, kteří jeli přímo do Kaikoury, jsme se otočili i my a jeli po pobřežní silnici Belview Track do Pictonu, kde jsme měli domluvené nějaké techtle mechtle na zítřek. Tady je ještě jedno panoramatique z Marlborough.

Brzy ráno jsme přijeli k místní maríně a naskočili na loď , navlečeni do neoprénu a se šnorchlem v zubech, že si zaplavem s delfíny (techtle mechtle). V tomhle fjordu se daj vidět tři druhy delfínů a taky kosatky, ale my jsme viděli jen Hectorovy delfíny. Asi minutu a půl před tím, než se objevilo první hejno delfínů, mi došla baterie v kameře. Průvodci měli Vánoce z toho, že delfíni maj dobrou náladu a skáčou do výšky a dělají přemety, ale nám to připadalo úplně normální, vždyť jinak ty delfíny z dokumentů ani neznáme... Naskákali jsme do vody instruovaní tím, že musíme přilákat jejich pozornost pískáním nebo nejlépe zpěvem. Asi to byl z lodi celkem zábavný pohled na deset lidí čumících přes brejle do vody a vyluzujících rádobymelodické pazvuky šnorchlem ☺ . Lodí jsme takhle projeli celý Queen Charlotte Sound a asi pětkrát dělali výsadek do vody. Já jsem je neviděl pod vodou ani jednou, ač jsem brejlil, jak jsem brejlil. Vždycky jsem koukl nad vodu, viděl kde jsou a plaval k nim, ale vždycky jsem je minul. Tři lidi, co si zaplatili akorát čumění, se královsky bavili dáváním rad a pozorováním nás vodních pěvců. Vždycky jsem akorát zaslechl jednoho z nich, nebo průvodce, jak řve „za tebou" nebo „teď ti proplaval metr nalevo", ale obraz žádnej, akorát zrnění (teda spíš vlnění)... No co, kdyby už nic jinýho, tak jsme si minimálně udělali hustoparádně scvrklý prsty na rukou!

Vyrazili jsme směrem ke Kaikoura, kde jsme měli spicha s druhou posádkou. Po cestě jsme potkali další tři kolonie lachtanů, kteří se ne a ne omrzet. Dorazili jsme do Kaikoury o pár hodin dřív, tak jsme si projeli město i Peninsulu , která je pověstná svým ozvířením. Bylo ale hnusno, tak jsme u kávy čuměli na hladinu, jestli nevyskočí velryba. Nevyskočila. Mrzelo nás, že nestihneme zajet do Hanmer Springs, naložit se tam do jednoho z bazénků v horkých pramenech, protože bychom nechali druhou posádku dlouho čekat. Bohužel druhá posádka myslela opačně a nechala nás dlouho čekat, zatímco se naložili do jednoho z oněch bazénků ☹ . Tak jsme politovali ztraceného odpoledne a vyrazili bez nich do hlavního města uzavřít kruh. To jsme ale stihli až příští den dopoledne.

Hlavní město jižního ostrova není příliš zajímavé, ale mají tam kiwiárium a Maory, kteří vám na požádání zašaškují, když zašustíte určitým množstvám bankovek. Pták kiwi je taková divná, ale sympatická slepice s dlouhým zobákem a obřími hrabavými pařátky. Je to noční tvor, v kiwiáriu je skoro tma, a když ho vyfotíte s bleskem, tak prý asi hodinu vůbec nevidí. To sice svádí k tomu to vyzkoušet, ale udrželi jsme se. Taky klade, vzhledem ke své velikosti, až morbidně velká vejce . No a Maoři? Zatancovali, zašklebili se, sbalili bankovky a šli domů koukat na domácí kino....

Tády-dády dády-dády dááááááááááááááá.

PS.: Proč se Píchavka píše správně Pýchavka? WTF?! 

linkuj.cz vybrali.sme.sk