jatkum

Takže! Jelikož celkem nedávno byly Velikonoce, a my jsme si během nich udělali velmi pěkný a bohužel taky velmi krátký výlet, tak já vám teď o tom napíšu pár řádků a dokonce mezi ně proložím i několik fotek! Takový cestopisný počteníčko, no prostě bájo!!

Na Velký Pátek jsme se probrali z koc...rozmrzelosti z brzkého vstávání, a protože bylo skoro poledne, a my si už asi týden slibovali, že někam pojedem, zabalili jsme si pár švestek a rozhodli se projet si na otočku Great Ocean Road (GOR). Po zhruba patnácti telefonátech jsme ale zjistili, že všechna auta jsou už vypůjčovaná. Už jsme to málem zabalil, když během šestnáctého jsem odchytil snad poslední auto k vypůjčení v Sydney! Huráá! No, auto... to ani ne, byla to Toyota Corolla sedan s nemotorem 1.6l, ale co se dá dělat, kdo pozdě chodí, sám si pak záda v křápu ničí.

Ve dvě hodiny už jsme se řítili směrem na jih a měli před sebou asi 1100km do města Geelong, odkud se na GOR vyráží. Jelikož v Ozíkově mají dementní rychlostní limity a drahý pokuty, cesta utíká celkem pomalu. Za tmy jsme protnuli hraniční čáru ze státu New South Wales do Victorie a po půlnoci se mi začala klížit víka, tak jsme zastavili u nějakýho motelu, kde jsme si zdřímli a xnídani si dali ty nejlepší buřty na světě s těmi nejhnusnějšími míchanými vejci tamtéž (taková nažloutlá pěna použitelná leda tak k vytvoření formeláka). S pochopitelně smíšenými pocity jsme za chvilku dorazili do Melbourne.

Druhé největší oziměsto má pověst pohodou a kulturou prosyceného sídla, které má dodnes komplex z toho, že centrum dění je v Sydney. Prdlajz. Komplexy potkáte, ale pohodu a kulturu ne. Pár hezkých míst tam je, ale jinak je to asi ten největší Widelstadt, kterej jsem kdy viděl. Ona takováhle ospalá pohoda se dá nazvat i jinak. N u d a.

Dali jsme mu ale šanci a strávili tam celý den, vylezli jsme na Rialto Towers (253m), kde je v 55patře observatoř s 360-ti stupňovou vyhlídkou na město. Pár hezkých míst:

To nahoře je park u divadla, za kterým se skrývá zajímavá galerie , a dole je okolo toho jezírka uprostřed trať formule 1.

Večer jsme ještě navštívili Philip Island, který je proslavený olbřímí kolonií miniaturních tučňáků, kteří se nápaditě jmenují Little Penguins. Jako naschvál jsme však nebyli jediní, koho o prodlouženém víkendu napadlo se na jejich ‚parade‘ (vybatolení se za soumraku na pláž a hemžení se po cestě do hnízd) podívat, a tak jsme to při pohledu na nekonečnou frontu aut před parkovištěm prostě obrátili. Jednak jsme podobný chlapíky ve fraku viděli na Zélandu a jednak je opodál krásná vyhlídka na Pyramid Rock, kde jsme byli se západem slunce sami, zatímco Ozící se mačkali v davu a čekali na tučňáky. Nevim proč, ale vyfotili jsme si akorát cestu zpátky, takže tady máte fotku kterak odcházím od vyhlídky na Pyramid Rock ☺ .

Na noc jsme vykysli v chatce v kempu za Geelongem, připraveni vyjet s úsvitem na tu krasosilnici. Ráno jsme posnídali řežábek, který nám strašně chutnal už qobědu a večeři včera a vyrazili jsme se podívat na tu slávu. GOR byla vybudována 1919 až 1932 jako odpověď na Kalifornskou Pacific Coast Highway, o které Amíci nadutě prohlašovali, že je nejkrásnější na světě. Odpověď se povedla, silnice se klikatí podél pláží a po útesech a poskytuje pefektní výhledy na pobřeží Jižního Oceánu / Bassova průlivu. Kousek za městečkem Torquay je brána ohlašující začátek GOR a kousek dál krásná Bells Beach, ten den narvaná lidmi, neboť zrovna probíhal závod světového surfovacího RipCurl poháru. Alespoň jsme tedy mrkli na vyhlídku na Point Addis.

Dál člověk potká malebný maják u Aireys Inlet, který se jmenuje Split Point Lighthouse.

Jelikož je po okolí hafo vodopádů, k jednomu jsme se prošli. Jmenoval se Erskine Falls, ale měli by ho na část roku přejmenovat na Erskine Drops. Sice tam netekla ani nepadala žádná voda, ale hordy debilních Číňanů se před místem, kde by měl vodopád být, freneticky fotili mobilama a řvali jak na lesy. Koaly i my jsme utekli v dál...

Cestou v dál, na Cape Patton, byla vyhlídka na velký kus pobřeží, včetně jedné z nejhezčích australských pláží v Apollo Bay, na kterou jsme se vylezli podívat z Mariners Lookoutu, na který jsme se i přes to vedro hrdinně vyhrabali.

O kousek dál je několikakilometrová procházka blahovičníkovým lesem, která vede na odlehlou Shelly Beach. A jelikož lenoši jsou vždy v masivní přesile, skoro nikoho jsme nepotkali a bylo to velice příjemné, tedy až na to, že jsme nepotkali ani jednu koalu, kterých tam podle informačních zdrojů mělo být huffoh.

O pár kilometrů dál začíná Great Otway NP, který se jmenuje podle mysu Otway, a který je druhým nejjižnějším mysem Austrálie a je na něm maják jako z pohádky, o který se stará banda lidí a rekonstruují starou usedlost pána majáku z 19.století. A výhled z majáku byl prostě parádní, však zanedlouho uvidíte ve filmu ☺.

Schválně jestli poznáte, kdo vám to tady z ochozu mávám:

A ještě jedna fotka s námi, aby se neřeklo:

Výhled:

Usedlost:

Ke Cape Otway se musí odbočit z GOR a po vedlejší se doplazit k majáku. Lesem. A ten les byl úplně plnej koal! Parta medvídka Kaoly, po kterym pojmenovali kakao z Tuzexu, si tam lebedila ve větvích, někteří přímo nad silnicí. Bylo to poprvý, co jsme ty líný, přiblblý, zpomalený, hebký, roztomilý a voňavý zviřátka viděli v přírodě.

Další super panoramatikum ze sto metrů vysoko se tyčících útesů na zátoku a pláž Johanna, na fotce je týpek, kterej měl celou pláž jenom pro sebe, válel se v písku, klopil pivko a chytal ryby. Velikonoční pohodička.

Pak už slunko začalo padat k obzoru, takže akutně hrozil západ slunce. No a ten se přece musí strávit u skalních útvarů zvaných 12 Apoštolů, a to i za cenu sdílení genia loci s kvadrilionem turistů a Japonců. Stálo to za to.

Ale nedalo se to vydržet moc dlouho a tak jsme popojeli k Loch Ard , kde jsme potkali ježuru, jů! Fotku ale nemáme, a video sem nacpat nemůžu. Iliustrativní foto.

Blížili jsme se ke konci GOR, městečku Port Campbell. Po cestě jsme se ještě zastavili u tří zajímavých skalních útvarů. První byl The Arch a byl to prostě skalní oblouk, velkej a pěknej, uprostřed zátoky ve tvaru písmene U.

Druhý byl Blowhole, což je asi sto metrů v průměru velká díra, tak padesát hluboká a asi sto metrů od moře. Jenže moře si vykutalo cestu pod skálou až do týhle díry, a když přijde velká vlna, strašlivě to zaburácí a voda se prorve až do Blowhole a cáká to dost slušně, to teda musim říct! ☺

Poslední byl The London Bridge. Takovej skalní most ve vodě. Ještě v lednu roku 1990 byl spojen dalším obloukem s pevninou. V tu chvíli, kdy se v onom lednu oblouk spojující útvar s pevninou propadl, byli na „mostě" dva mladí lidé, užívající si mimomanželskou romantiku. Bohužel se jim ten románek nepodařilo uchovat v tajnosti, protože je zachraňovali vrtulníkem za přítomnosti televizních kamer... Mě tedy ale spíš mrzí, že mi utekl ten rachot, když se to bortilo... Ta situace, kdy člověk s kamerou v ruce čumí úplně samozřejmě na přírodní atrakci, která tam je desítky tisíc let a najednou se to urve...

Jelikož u zábradlí na vyhlídce na London Bridge stáli dva postarší lidé a mířili dalekohledem na pláž, a to i přesto, že už byla skoro tma, tak jsme nakoukli do Lonely Planet a vida, tam dole bydlí malá kolonie tučňáků. Tak jsme se zapekli a asi po půl hodince se na pláž synchronizovaně vynořila jednotka asi dvaceti tučňáků a popocházeli, jak moře postupovalo s přílivem, krůček po krůčku asi deset minut, a hřáli se navzájem po celodenním lovu v moři, než se vyhoupli na pláž dva opozdilci, na které se evidentně čekalo. Pak společně přecupitali přes pláž do křoví, kde maj asi domeček, že.

Na fotce se i přes zmenšení dají najít dvě hlavy tučňáků vylézajících z moře a jeden celej na pláži. Teda alespoň pokud víte, kde zhruba hledat:

No a pak jsme se po občerstvení v Port Campbellu nadopovali taurinem a kofeinem v Port Fairy, a vyrazili přes Warnambool na 1300km dlouhou cestu domů, panč přes noc se dobře řídí a silnice jsou prázdný... no a mimoto jsme taky neměli na hotel ☺.

linkuj.cz vybrali.sme.sk