jatkum

Před pár týdny jsme byli na dvanáctidenním výletě. Ale nebyl to ledajaký výlet! Na těch ledajakých jsme byli už mockrát, a tak jsme se rozhodli jet pro tentokrát na výlet neledajaký. A jaký, ptáte se?! A čekáte, že se vám dostane odpovědi? Nu dobrá, dostane. Byli jsme na výletě lodí. Anglofoňané to zovou Cruise.

Tak tedy, vítejte ve fotopříběhu o cruise na Pacific Sun!

Další otázky? ...hmm, dobrá tedy. Pacific Sun je jméno lodi, račte se přesvědčit:

V Evropě to zas až tak obvyklé není, jezdit na výlety lodí, ale v Austrálii vcelku ano. Má to hned několik důvodů. Odhadem zhruba dva. První je ten, že Austrálie má celkem dost pobřeží. Odhadem zhruba kolem dokola. Druhým důvodem je to, že oceány a moře kolem dokola Austrálie jsou plné různých ostrovů, ostrůvků, ostrovních států, hotentotských republik a kmenových území.

Takže je co? Takže je odkud, přes co a kam se plavit! Kdo uhodl, má pravdu!!

Výlet lodí ale není jako běžný suchozemský výlet, to si nemyslete, to tedy ne! Je v tom veliký rozdíl. Jednak nejedete autem, ale lodí, což jistě leckdo vytušil, a jednak nejedete někam, abyste si to tam užili. Lodí se totiž jezdí na výlety tak, že už samotná cesta někam se dá docela slušně užít, víme?!

A jak? Nooo, tak za prvé je na lodi množství kulturních zařízení, jako jsou restaurace, hospody, bary, diskotéka, kinosály, bazény, vířivky, opalovací lehátka a skvělá místa na čtení. A za druhé – u všeho se dají popíjet koktejlky! KOKTEJLKY SE SLUNEČNÍČKAMA!!! A těch barmani umí tolik, že to dá strašnou, ale s t r a š n o u a úmornou dřinu je všechny ochutnat.

„Ale co...s chutí do toho a půl je hotovo!", řekli jsme si a šli si první objednat ještě předtím, než loď podplula Harbour Bridge a vyjela ze Sydneyského přístavu.

Tři dni jsme urputně ochutnávali, tři dni jsme polehávali, tři dni jsme se snažili protančit střevíčky, tři dni jsme s výhledem na nekonečný oceán četli, tři dni jsme sledovali filmy, představení kouzelníků, trapných šarádistů a zručných barmanů. Tři dni jsme prozkoumávali útroby lodi a snažili se neztratit , tři dni jsme si zvykali na fakt, že pokud něco necháš na zemi, bude ti to třikrát denně uklizeno ať chceš nebo nechceš. Tři dni jsme se vykrmovali v nikdy se nezastavující stravovací mašinérii, která spustila v šest ráno snídaní čítající všechny kuchyně světa, krom té nejlepší české, a skončila v deset večer desertem po čtyřchodové večeři. Dovolená. Jo. Oddech? Jaxe to veme. Mazec? Jo.

Dnes již chápu ten okamžik, když ve filmu jeden z námořníků, zničených podobně či méně než my, zařve: „Zéměéééééééé!". A ostatní vykouknou z podpalubí a zatetelí se. My se taky zatetelili. Čtvrtý den ráno jsme (s plnou hubou) řvali to samé. Spatřili jsme totiž pobřeží největšího ostrova Vanuatského souostroví , ostrova Espiritu Santo.

Vítejte na Vanuatu . Ostrov Espiritu Santo.

Zakotvili jsme v Luganville. Město takové, jaká jsou v Africe. Přístav obrostlý džunglí, civilizaci tu představovaly pouze zrezivělé kontejnery se zašlými nápisy Maersk a ještěrka k jejich pošoupávání. Mezi kontejnery však již bylo živo. Domorodci si chystali své deky a na ně květované košile, sárongy (kus látky, který se ovine kolem pasu, a v které se tu producírují úplně všichni), vyřezávané masky, tamtamy a korálky a jiný bordel všehochuti. Opodál se vinula fronta ziskuchtivých šoférů, kteří si chtěli ten den svezením turistů ve své trosce asijské provenience přivydělat zhruba polovinu svého měsíčního platu (cca 0).

„Jo, samý sliby, samý sliby, a fotoseriál nikde", říkáte si. No dovolte?! Dyk ty fotky jsou tady dole! Hele, hned pod tim dalšim odstavcem!!

Zaplatili jsme si výlet podél celého východního pobřeží ostrova až do Port Orly . Rozhrcaná Toyota to kupodivu zase vydržela. Nejprve jsme se osvěžili v mýty opředené Matevulu Blue Hole , asi deset metrů hlubokém jezírku tak syté modré barvy, až jsem se Mileně musel vysmát, že při plavání vypadá jako formelák. Na fotce je přítok do Matevulu, díru máte pod odkazem .

Dále jsme dojeli na nejkrásnější pláž na Vanuatu, zvanou Champagne Beach. Ačkoliv v Austrálii je krásných pláží tři prdele, možná i čtyři, tahle je daleko hezčejší. I když své jistě udělala i absence davu plážových existencí – bylo nás tam asi patnáct kusů, tzn. co se vejde do dvou rozhrkaných Toyot.

Večer jsme si konečně našli na lodi oblíbenou hospodu. Byl to malý piano bar, kde se sedělo v pohodlných křesílkách a pohovkách, a vedle baru, který byl oblemován klaviaturou, hrál na piáno Jesse Bañez, asi čtyřicetiletý jihoamericky vypadající týpek s ulízlou fazónou, který skvěle hrál a zpíval jak smutné táhlé písně, tak i klasiku. To si ani nedovedete představit, jak dobře, a v jakém množství, se u toho dá vypít KOKTEJLKŮ SE SLUNEČNÍČKAMA!

Wala, malý ostrov u ostrova Malekula.

Ráno jsme zakotvili v průlivu mezi Walou a Malekulou. Jelikož zde není přístavní molo, pikolíci spustí na vodu tendery, což jsou záchranné čluny a v počtu tří kusů vytrvale celý den krouží mezi pevninou a lodí.

Nejprve se sjedou příbuzní z Malekuly.

Na ostrově Wala žije pět malých kmenů. Dřív mezi sebou bojovaly, všichni se navzájem jedli, a teď se o tom nebojí mluvit, neboť je to pro ně uzavřená minulost, protože jsou spaseni křesťanstvím. Poprvé v životě jsem musel docenit jednoznačně převažující přínos tohoto náboženství. Anglicky mluvící průvodkyně z kmene Malých Nambů nás provedla po ostrově a čtyři z pěti kmenů si přichystaly demonstraci svých kulturních zvyků a to jak z dob minulých kanibalských, tak i z těch současných, o trochu méně zajímavých :)

Týpek rozdělá oheň třením dřeva o dřevo asi za minutu.

Náčelník kmene Malých Nambů se chlubí turistům dekretem od samotného kapitána Cooka, který zde přistál před stovkami let a spříznil si jeho pra pra pra kdovíkolikpra dědečka. Navíc má super trenky.

Ani jsem nechtěl domýšlet, podle čeho se rozlišují malí a velcí Nambové. Vzrůstem jsou totiž všichni stejní...

Válečníci některých kmenů i zatancovali. Ale žádný brejky, mén, jenom takový ňáký válečný křepčení...

Okolo ostrova byl les korálů s přepestrým životem, takže celé odpoledne jsme vypadali nějak takhle.

Jedním z našich oblíbených míst, kde se naložit k večeru a popíjet KOKTEJLKY SE SLUNEČNÍČKAMA, byla jedna z vířivek na horní palubě. Číšník chodí i tam. Takže dobrý.

Všimněte si, že Milena je už je natolik ožralá, že má rozmazanou hlavu.

Vila, hlavní město Vanuatu, ostrov Efate.

Ostrov Efate se jako jediný dá pohodlně objet po něčem, co se dá alespoň trochu nazvat silnicí, a tak jsme toho využili a objeli ho dokola s Alexem, bývalým šéfkuchařem jednoho z lepších hotelů na Ostrově, který s tím seknul, protože si vydělá víc svezením pasažérů lodí, kteří se tu vylodí v průměru jednou za měsíc.

Po dvou hodinách jsme se zastavili v tiché vesničce v Mele Bay, kde nám do vlasů píchli květinu podle jejich vzoru „za levým uchem ženáč, za pravým svobodný a k mání" a udělali nám príma sváču. Neměli ale KOKTEJLKY SE SLUNEČNÍČKAMA... Aspoň jsme si vyfotili odliv na Mele Beach. Jak ale můžete vidět, pořád tam někdo překážel.

Po dalším čtvrtkruhu jsme se vyplazili z rozhrkané Toyoty v zátoce, do které se vlévala řeka. Tam, u třech ze kmene vydlabaných kánoí, postávalo několik zdatných válečníků z vesnice Epule. Ti nás naložili a odvezli proti proudu do své vsi. Tedy... takhle by to bylo, pokud by s námi v rozhrkané Toyotě nebyla asi dvěstěkilová oziprasnice (typická představitelka něžného pohlaví v Austrálii – tlustá kráva s tímto faktem neporušeným sebevědomím). Bylo mi jakožto představiteli civilizace (v očích domorodců) hodně trapně, když šest svalnatých válečníků nemohlo vytlačit kánoi z mělčiny na vodu... Ale válečníci z ní měli celkem prdel a já se zbavil toho pocitu trapnosti, a mohl si pak s lehkým svědomím trapně zapózovat u kánoe :))

Po příjezdu k vesnici nás napřed náčelník vytroubil olbřímí mušlí, pak nás napadli muži se zbraní v ruce, posléze předvedli válečné tance a zahráli prima muziku.

Ale tady to nebyla až taková sranda atrakce, byli ještě hrdější než na Wale a šel z nich celkem strach. Ale dolary potřebovali stejně, takže nás nezahlušili. Teda málem jo, ale nakonec ne. Ufffff.

Odpoledne jsme si ještě prošli město, nuzné třítisícové sídlo. Při pobřeží nás překvapil bordel ve vodě. A ne jen tak obyčejný, kdo by čekal lahve od kokakoly a sáčky od chipsů, divil by se. To se tam neválí. Ale zato rezavý džípy, bagry, buldozery atp., toho je tam jak sraček. A proč? Protože za druhé světové války, ať už se píše s velkým D nebo ne, obsadila ostrov Efate i jiné americká armáda. Vanuatu je celkem strategicky položené v Pacificku. Po válce, místo aby vybavení nechali domorodcům, třeba jako cenu za okupaci/zneužití země, všechno vybavení shodili do moře, i několik lodí v průplavu potopili. Zmrdi. I stavby zbourali. Jen silnice a přistávací dráha zůstaly... a ty od té doby nikdo ani trochu neopravil...

Plni dojmů jsme se šli zrelaxovat. Jak?! Copak jsem tu ještě nepsal o KOKTEJLKÁCH SE SLUNEČNÍČKAMA?!!?!

Jo! Ještě jedna podstatná informace – pokud pojedete na Vanuatu, pijte jedině pivo Tusker, skvělý ležák, který strčí leckteré evropské pivo do kapsy. Svěží a hořké, jednou ochutnáte a už jiné nechlastáte! Konec reklamního bloku.

Mystery Island. Bu bu bu.

Další den jsme zakotvili poblíž ostrůvku jménem Mystery Island. Najděte si na mapě (pod odkazem výše) nejjižnější ostrov Vanuatu Aneityum a někde těsně vedle něj si tenhle domyslete. Máte? Dobrý. Ta záhada v jeho jméně je to, že ostrov obývají poťouchlí duchové, a proto na něm nikdo nikdy nebydlel a ani dodnes nebydlí. Malinkatý ostrůvek, který se dá za půl hodiny obejít dokola a za pět minut napříč, má přístavní molo pro tendery a pár chatrčí pro obchodníčky, kteří se tam v době kotvení lodi doplaví. To je jediná známka civilizace. Pak už jsou tu jen pláže, palmy, korály, voda a rybičky, rybičky, chobotničky, hvězdice, rybičky, mořské houby a rybičky a kdoví jaká ještě havěť ☺

Takhle vypadá přívoz tenderama.

Takhle to vypadá, když se turisté vylodí na ostrov.

Takhle vypadá úplná pohoda.

Takhle vypadá korálový útes okolo ostrova – vlny se rozbíjí o útes několik set metrů od břehu a u břehu je pak klidná voda, kde se dá příjemně šnorchlovat. Útes jde vidět i na tý první fotce s tenderama – za tajemným ostrůvkem.

Na Vanuatu jsou korály se vším tím barevným životem doslova na dosah ruky, občas si člověk musí dát pozor, aby si neodřel břicho. Na pestrobarevné rybičky se dá skoro sáhnout, kdyby v poslední chvíli neuhnuly. Jo a znáte Nema? Tak tenhle oranžovej druh klauna je tak odvážnej/oprsklej, že když se k jeho sasance potopíte na dvacet čísel, vyplave vám naproti a i brejlema do tý malinký rybičky můžete vrazit a ona mrcha prostě neuhne a brání si jí!

Na následující fotografii lze spatřit loď. Shodou okolností je to ta, kterou jsme jeli, možná i proto byla poblíž zrovna ve chvíli, kdy jsem chtěl chtěl nafotit loď... ha – ha -ha.

Když se podíváte na ty řady malých okýnek na spodku lodi, jsou to okna kajut, zaměřte se na tu nejvyšší řadu nad modrým pruhem. Ano, je to ta bílá, ta paluba se jmenuje Empress Deck. A to nejposlednější okýnko na zádi, to je naše kajuta – E215. Trochu suchdolská variace na název pokoje, ne??


Isle of Pines. Nová Kaledonie.

Opustili jsme souostroví Vanuatu a dopluli k souostroví Nové Kaledonie. Ostrov Ile d`Pins dostal jméno podle jehličnanů Araukaria Cookeri, a ten dostal jméno hádejte podle koho. Celá Kaledonie je frantícké území. Francie je sice zárukou rozvinuté infrastruktury – mají tam normální silnice, elektřinu skoro na celém ostrově a jiné vymoženosti, ale zároveň je i zárukou arogantního chování domorodců v případě, že neumíte francouzsky. V našem případě.

Z Lonely Planet jsme měli načteno/naplánováno, že si v místním bungalov-resortu půjčíme skútr. Recepční, domorodka a Francouzka v jedné osobě mi po chvíli s nepříjemným úšklebkem sdělila lámanou angličtinou, že skútry už dva roky nepůjčují, a že ani jedno ze čtyř hotelových aut stojících před recepcí mi nepůjčí. Manifik. I když na ten den neměla zamluvené ani jedno z nich. Teď už chápu, proč turistika na ostrově chcípá, na rozdíl od Vanuatu. A i když se o tom všude píše, jinak tomu ani nebude a je to dobře. Já se rozhodl po několika dalších setkáních podobného třetího druhu, neutratit tu ani ň. Jen ať si dál stěžujou, že tam nikdo nejezdí, ačkoliv to tam vypadá jak v ráji. Blbci. Le Blbci. Le Grand Blbci.

Další možností bylo vlézt do minibusu, který vozil pasažéry lodi do jediné vesnice na ostrově (Vao), ale to jsme po zkušenosti s prasnicí a její uřvanou kámoškou z výletu na Efate zavrhli. Mrzutě jsme přešlapovali na náspu nad pláží až do té doby, kdy jsem mávnul na taxík. Jedinej taxík na ostrově. Postarší párek francouzsky mluvících australanů nám pomohl domluvit cenu s taxikářem, a tím si vysloužili odpověď „ano" na otázku, zda s námi můžou taxík sdílet. Ostatních 1700 pasažérů zůstalo na pláži u mola a čumělo, jak odjíždíme v dál. Strašně jsem se smál, až jsem skoro slzel, když jsem viděl ty tlusté protáhlé ozitváře mizící v dáli za námi. Ehm... no tak...

Vyrazili jsme na druhou stranu ostrova, kde se v zátoce Baie d`Oro nachází nejhezčí laguna Nové Kaledonie zvaná La Piscine Naturelle. Jde o místo, kde se řeka vlévá do moře přes lagunu, která je od oceánu oddělená vysokým útesem. V době odlivu, to jsme tam zrovna šli, je útes asi dva metry nad hladinou.

U tohodle „hotelu" nás taxikář vysadil s tím, že pro nás za tři hodiny přijede.

V laguně je supr šutr.

Tady už se potácim po korálovym útesu, t.č. nad vodou.

Když jsme se dobrodili přes lagunu na útes, začal příliv. Strašidelně velké vlny tříštící se o útes nás zahnaly zpátky do laguny, přičemž jsme se obávali, že už tam bude o tolik hlouběji, že se s fototechnikou nepřebrodíme. Ale přebrodili jsme, i když voda s každou vlnou stoupala o velmi rázné milimetry. Následuje velice ilustrační foto.

Zas jsme si užili něco srandy s rybičkama, hlavně s Nemama, ale pak přišli dvě dementní Japonky s pytlíkem toustovýho chleba a začali hystericky konverzovat a rozhazovat ten bordel tam, kde tušily rybky. Tak jsme prchli.

Bohužel jsme si nepořídili podvodní foťák, a tak tu pohodim dvě fotky rozmazaných rybiček, jen tak, aby se neřeklo. Ale příště už si ho pořídím, tak slibuji, jako jiskra jasná!

Po cestě nazpět jsme potkali hezkou alej.

Zbývalo ještě trochu času před časným odplutím, a tak jsme si ještě vylezli na vrcholek nejvyšší hoty ostrova Pic N'Ga. Převýšení 262m způsobilo to, že jsem stihnul doběhnout na vrcholek jen já a připadal jsem si jako po patnáctistovce na gymplu, když nás honil Buchtl.

Tady je loď kotvící v zálivu.

A tady celé panoramatikum.

Tady je v Baie de Kanumera posvátná skála La Rocher.

Bydlí na ní duchové zesnulých a domorodci dali všude multijazyčné cedule, aby se na ni nikdo nešplhal, nesahal, ale ozíci na to samozřejmě srali. Až do chvíle, kdy jsem pochopil, jak moc arogantní je takyfrancouzské obyvatelstvo ostrova, jsem se za ně styděl.

No a pak? Pak se jede dva dni domů. Občas projedete kolem ostrůvku, ale jinak je všude kolem modro.

A jede se dál domů. Dál. Do Sydney. No a co to znamená? No přece hodiny a hodiny poslechu Jesseho Bañeze a hektolitr KOKTEJLKŮ SE SLUNEČNÍČKAMA!!!!!!!!!!!


A na závěr? No nevim, snad jen tuhle smutnou fotku z posledního soumraku plavby.

linkuj.cz vybrali.sme.sk