jatkum

Ačkoliv jste již všichni oplakali JATKUM jakožto uhynulé a zmizelé v propadlišti dějin, ono se nyní vrací, aby vám vyprávělo příběh o výletu na Bali. Takže hlavu vzhůru, netruchlete! JATKUM's not dead, JATKUM je tu pro vás!!

Kamarádka Péťa, která pracovala v cestovce přidružené k naší imigrační agentuře, nám sehnala dobrý, ale kámo fakt dobrý dýly od Garudy. Jo, dyť jo, hned vysvětlim. Garuda je takovej zparchantělej hinduistickej bůh, kterej vypadá jako nějakej ptákomuž, nebo dokonce mužopták. Ale taky se tak jmenujou indonéský aerolinky, a ty ti natlačí svý letenky tak, že k tomu celkem za pakatel přihodí zvýhodněný ceny ubytování. A tak jsme skončili v Poppies Bali, což patří k tomu nejlepšímu na ostrově. Chlubí se tím, že mají nejhezčí bazén. No nemohli jsme se ho dočkat, od chvíle zaplacení jsme se v něm viděli naložený a s koktejlkem v ruce.

Přiletěli jsme do Denpasaru, což je ztělesněnej chaos obestavěnej barákama a kvadriliónem garáží, který jsou ve skutečnosti obchůdky. Část Denpasaru, kde je Poppies, a která je i turistickým centrem ostrova, se jmenuje Kuta. Jejím středem probíhají dvě uličky, kam se soustředí život a zábava turistů. Jmenují se Poppies Gang I a Poppies Gang II. Jo, jmenujou se stejně jako náš resort, protože ještě před nějakými dvaceti třiceti lety bylo v těch místech pole a Poppies byl jediný resort v Kutě. A tak se cestičkám, vedoucím od hlavní cesty z Denpasaru k moři, vedoucím před a za resortem začalo říkat zrovna takhle nápaditě a zůstalo to tak i přes zuřivý rozvoj a výstavbu provázející turistický boom před nějakými dvaceti lety.

Byli jsme příjemně překvapeni. Teda spíš jsme zůstali čumět s otevřenýma hubama. Krásná zahrada, ve který něco kutilo asi deset zahradníků, 20 vilek jako z pohádky, pěkná restaurace a ten bazén... S barem! Procházeli jsme si to sem a tam. Já jsem se nějak zasekl a nechtěl jsem z koupelny. Moc se mi tam líbilo, půlka koupelny byla open air bez střechy. Mramorovou vanu jsem viděl poprvé. Naštěstí je pravda, že bez střechy se místnost dost blbě klimatizuje a tak jsem nakonec z koupelny vylezl, protože v ní bylo 35 stupňů. No, koukám, že tu je moc písmenek a málo fotek.

Tohle je vstup do naší vilky, skvěle se tam popíjel chlazenej Bintang.

Ani nevim, jestli jsem se zmínil o naší koupelně...

Restaurace Poppies byla přes uličku. Sice roznášeli objednávky do vilek nebo třeba k bazénu, ale byla pěkná, později uvidíte. Teď se mrkněte na tohle.

Tahle socha stála u bazénku v restauraci, ale podobných je po Bali asi osumdesát a půl miliónu. Bejt tady před deseti lety, vyplácám jenom na soškách tak deset třicetišestisnímkových filmů. Sochy a sošky jsou tu všude a jsou skvělý. Fantaskní, groteskní, bizarní, veselý i nasraný, humanoidní i alienoidní.

Jinač Kuta má krásnou pláž. Ale voda se hodně vlní a jsou tam silný proudy. No a za druhý, kdo by lezl do moře, když má u vilky super bazén s barem... Hele na pláž:

Na Bali nejezdí moc aut, jen taxikáři a turisti autama z půjčovny si to můžou dovolit. Na Bali je základní dopravní prostředek moped. Skútr, chcete-li. Na mopedu jezdí máma s tátou a ještě mezi sebe nacpou dva prcky. Na mopedu jezdí ze školy desetiletý školáci alespoň po třech na jednom. Na mopedu se dá stěhovat dvoumatrace a vana zároveň. Na mopedu se dají převézt tři vykrmený čuníci. Ne ty malý vietnamský. Na mopedu neplatí žádná silniční pravidla. Předjíždí se zleva i zprava, jen se zatroubí, aby o tom předjížděný věděl. Troubení ze všech stran, nepřetržitý troubení, to je ta nejvýraznější vzpomínka na balijskou dopravu, ačkoliv jedna vzpomínka ji teda vyváží. Ale o tom později. Na křižovatkách má přednost větší vozidlo. Jezdí se běžně v protisměru. Na semaforu se za sebe řadí auta. Mopedy je objíždějí z obou stran a ve chvíli, kdy naskočí zelená, je před prvním autem nakumulovanej hrozen několika desítek mopedů a všichni začnou troubit a rozjíždět svůj křáp do objemu motoru maximálně sto kubických centimetrů. Jo, neodolali jsme a půjčili si moped. Strašně našlapanej stroj, stodvacítku, se kterou jsme na semaforech vždycky srolovali asfalt a ukázali místním záda. Yamaha Mio rulezzz :oD
Objeli jsme čtvrtku pobřeží Bali, tu západní, za jeden den. Takhle naklepanej zadek ještě nikdo nikdy neměl. Jeli jsme venkovem, mezi rýžovými poli, na kterých se ve větru třepotaly tisíce igelitových pytlíků alias strašáků.

Byli jsme všude za exoty, lidi na nás mávali. Jednak všichni turisti zůstanou v Kutě u bazénů (a jen občas si udělaj výlet na pár nejznámějších míst), takže bílá držka není zrovna obvyklá věc, a jednak jsme tuhle svojí exotičnost výborně podtrhli parádníma helmama.

Po nějakym tom bloudění jsme dojeli do Perancaku. Je to starej přístav, kde se obchodovalo s barvenými látkami. Dodnes používaj staré barevné asi tak dvacetimetrové lodě kotvící v klidné zátoce, do které vtéká řeka.

Hlavním důvodem našeho mopedění byla návštěva nejhezčího a turisty zapomenutého (protože je to daleko a cesta trvá dlouho) chrámu Pura Rambut Siwi. Byli jsme v chrámovém komplexu sami, opatrovatel chrámu říkal, že tu bylo za poslední týden asi deset návštěvníků. Za pár babek nás oblékl do sárongu, to je takovej pruh látky, kterej se stočí do sukně a je slavnostním tradičním oblečením v Indonésii a jediným povoleným oděvem při vstupu do chrámu. Provedl nás celým chrámem a trochu povyprávěl.

A vyfotil nás. Za náma je moc pěkná brána.

Asi po půl hodině nás dovedl pod chrám, který je na skále nad pláží, a dole na pláži byla druhá polovina komplexu. Paráda. Dokonce tam měli jeden chrám, kterej zaplavuje při přílivu voda. Zrovna na pláži probíhal nějakej obřad. Nebo spíš obřádek.

Bali je jedinej ostrov Indonésie, kde dnes převažují hinduisté. Dřív byli v převaze všude, ale agresivní islám hinduismus vytlačuje. Nejen agresivita islámu jako náboženství za to však může, lidská lenost mu zdatně sekunduje. Hinduismus je náboženství značně časově i finančné náročné. Základem je obětování, a to každodenní a celodenní. Když přijde ráno člověk na snídani do restaurace, jedna ze servírek stráví třeba hodinu tím, že po restauraci roznáší malé misky z banánového listu naplněné vším možným. Rýží, vonnými tyčinkami, masem, ovocem a zeleninou atd. Kdo co má, o to se dělí s bohy. Misky jsou všude, před každou hospodou, v každém rohu místnosti, a nejde jen o to je tam položit, ale musí se okolo nich ještě chvíli mávat rukama, pálit snopce vonných tyčinek a modlit se. Jít po ulici na Bali je jako jít po ulici na Žižkově, musíte se pořád koukat pod nohy, abyste do toho nešlápli. No, to by bylo na dlouho. Takže jen dodám, že mniši věděli, kde si chrám postavit, je z něj skvělej výhled na pláž při západu slunce.

Po cestě zpět jsme viděli krávy. Jsou posvátné, a některé si dost užívají koupele v bahnitých loužích, válejí se po zádech a bučí na okolojdoucí.

Po cestě zpět domů, už za tmy, se nám stala nepříjemná věc. Metelíme si to na mopedu, a najednou do nás najede debil s landcruiserem. To je taková velká terénní Toyota. Mnohem větší než náš moped, i než náš moped i s náma. Trochu jsem ucuknul mimo cestu. Aby toho nebylo málo, krajnice asi po dvaceti metrech končila, a za hranou končícího asfaltu byl štěrk, navíc asi o dvacet čísel níž. Pak už jen pangejt a stromy. Takže po hodně akčnim skoku jsem mopeda položil na bok, abysme si stromy neprohlídli moc zblízka a v plný rychlosti. Zas tak nadšený dendrologové nejsme. Slajd to byl elegantní a dlouhej. Doklouzli jsme pár metrů dál a kokot ani nezastavil. Evidentně nějakej zkurvenej turista, místní vědí jak jezdit v provozu plnym mopedů. Mno pěkně jsme si sedřeli pravý nohy a po chvíli, co mi odeznělo nasrání a odhodlání jet kokota dohonit a dekapitovat, jsme jeli domů, do lékárny, do prdele nikdo v ní neuměl anglicky. Prodavačka byla natolik dementní, že i když jsme na ní mávali sedřenýma krvavýma nohama, nechápala, co po ní chceme. Nakonec jsme přece jen zakoupili dezinfekci a druhý den nám doktor řekl, že si nesmíme rány umýt kvůli bídné kvalitě místní vody. V tu chvíli už jsme měli nohy vymydlený, jasná věc. Dal nám takovou malou červenou lahvičku s čínskýma znakama a začal dělat palcem nahoru, jakože gut – gut, ale pak dělal grimasy, syčel a poskakoval, jakože hot – hot, au – au. Měl pravdu, zkusili jsme něco co by se dalo srovnat s poléváním nohy kyselinou smíchanou s kajenským pepřem, ale druhej den už krev netekla. Takže jsme sedli na moped a jeli jsme na východ na celodenní výlet směrem k Padangbai.

Chrámů je na Bali hafo. Dalo by se dokonce říci, že je jich tam přehršel. Každý z nich má hafo stříšek a přehršel soch a sošek. Jeden chrám, který stojí mimo hlavní cesty, se jmenuje Pura Vatu Klotok. A ten má navíc jednu sochu, která stojí před chrámem, tam, kde končí silnice, a která vás uvítá svojí nezvyklou velikostí. Má asi deset metrů a jde z ní strach. Hele:

Samotný chrám je hezký a úplně na pláži. I přes zdejší venkovskou bídu byl plný obětí a nazdobený. Sošky byly oděné do sárongů. A stříšek, těch není nikdy dost.

U chrámu byla hezká rýžová pole. Na ta se dalo koukat celé hodiny a třeba počítat odstíny zelené.

Zajímavý je zvyk nosit všechno na hlavě. Prodejce nápojů na pláži má na hlavě kýbl s dvaceti litry kokakoly, a nejenže mu nespadne, ani mu nezlomí vaz! Tahle šedesátiletá paní si na hlavě nesla asi tak kubík dřeva na otop.

Dále jsme dojeli do Semarapury, která má dvě jména. To druhé je Klungklung. Měli tam hezkej kruháč. Všechny kruháče ve významějších městech jsou vyzdobené sochami. Škoda, že to tak není i u nás. Alespoň na chvíli, než by to Češi rozkradli a zničili.

Kvůli kruháči jsme tam ale nejeli, žeo... Je tam i moc pěknej vodní chrám Kertha Gosa.

Zrovna tam pani roznášela misky s obětinkama a čarovala květem frangipani nadnima. Asi takhle:

Čtvrtej den večer přijeli naši. Dojeli bez jednoho kufru. Quantas jim za to dal prima pyžamo a taštičku pikačovin a za tři dni i ten kufr. Další den jsme hned po tom, co si naši koupili klobouky a kroky, jeli na Tanah Lot, což je chrám, který je za přílivu nepřístupný suchou nohou. Na první fotce je Jandovic famílije a na druhý otec Janda s hlavním chrámem komplexu v pozadí.

Tady na týhle fotce je další chrámek komplexu na konci takovýdleho skalního útvaru a v jeho prostředku, no a hele, tam si někdo drží klobouky! (Vlevo máma, vpravo táta).

Následující fotka zachycuje okrasný začátek zábradlí, na kterém je ona zmiňovaná miska z banánových listů plná dobrot pro bohy. Jak na to tak koukam, jsou to misky dvě na sobě. Ale okrasný začátek zábradlí má príma čepici.

No a ještě jedna pózovací fotka do žurnálu. S krvavou nohou, to teď frčí!

Dál nás náš řidič vzal k chrámu Pura Taman Ayun, zase hafo príma stříšek, tentokrát s rozlehlými zahradami plnými altánků a laviček. Tam jsme vždycky čekali na Milenu, která zaostávala našemu, ač pomalému promenádnímu, tempu, protože lovila motýly, kterých tam bylo přehršel, na SD kartu. No, tak to je souvětí měsíce...

Na Bali je jedna známá turistická atrakce – turisty přelidněný Monkey forest u Ubudu. Nám se opravdu vyplatilo zaplatit si šoféra, protože nás zkušeně vzal do jiného opičího lesa, u Mengwi, kde jsme až na dvě Němky byli sami. Navíc když táta viděl tenhle nápis, kterej v balijštině znamená „vítejte", nevěřil vlastním očím. V Lokti totiž pracoval posledních asi deset let.

Nalepil se na nás týpek Průvodce a týpek Polaroid a šli jsme se mrknout na ty vopice. V tomhle lese jich žilo asi 400. Pětimetrová socha před bránou do lesa nás trochu zachmuřila. Doufali jsme, že sochař nečerpal inspiraci z vlastní zkušenosti v tomto lese:

Uprostřed lesa byl chrám, atmosféra připomínala filmy s Indiana Jones. Když se podíváte na zeď obíhající chrám, sedí tam jedna vopice pěkně vyvalená.

Netrvalo dlouho a opice si nás přišly prohlídnout a něco vyžebrat. No a táta měl v ruce klobouk, a ten může bejt klidně plnej sušenek, žejo.

No byla to celkem prdel.

Tahle vypasená opice byla prej král opic. Opice tam žijou ve třech tlupách a tohle je předseda nejsilnější z nich. Jo a já mam taky príma krvavou nohu. Je to přece cool a in...

Pak přišly ty dvě Němky a měly mnoho sušenek. A v šustivých obalech. A to přiláká pozornost.

Mimochodem, ta vyvalená opice na první fotce nakonec Mileně ukradla brejle přímo z očí a náš týpek Polaroid ji musel ukecat, aby je vyměnila za opravdu voňavej perníček.

Šofér nás potom vzal do super restaurace. Byla opravdu drahá, jídlo tam stálo skoro stejně jako v Čechách, a měla nejlepší výhled ze všech restaurací. Jmenovala se Talisman. Restaurace visela na skále nad hlubokou strží, na jejímž dně tekla říčka. Tohle je ten výhled, škoda, že neni podobnej z okna hospody U tygra nebo z okna Wakaty...

No a tohle, to je rodičovská fotka. Jejich dokumentaristické úsilí zachytit každou restauraci a ubytování bylo kolosální. Jeden příklad za všechny. My dva s Milenou sedíme zády k zábradlí, za kterým je strž, což nám skýtalo úchvatnej výhled na naše.

Jo, tak ne. Ještě druhý příklad za všechny. Protože to je u nás v Poppies Restaurant. Tam dělají nejlepší snídaně na Bali. A nejlepší ovocný džusy. A nejlepší ledový kafe. A...

Kromě dokumentaristických vloh mají naši i neskutečný talent komunikační. Sice pořád tvrdí, že se v angličtině a němčině nedokážou ani domluvit s taxikářem, ale pak člověk najde takovouhle fotku. Zajímalo by mě, jak toho záchranáře na Kuta Beach přesvědčili, aby slezl dolů z hlídkovací věže jenom kvůli týhle fotce:

...Baywatch hadr. Další den jsme jeli mrknout na chrám Pura Ulu Watu, kde měl být večer křepčící program. Ale chrám byl taky pěknej a žila tam parta opic.

Milena si poseděla a pokecala s kámoškou Ganeshou...

...a taky si trochu zarepovala. Kdo by si taky na Ulu Watu nezarepoval, žeo...

Na další fotce je náš průvodce. Měl asi 150 cm a zlatej prsten a zuby. Asi boháč. Ale tou holí, tou šťouchal do opic a ani jedna nás neokradla, ani nepokousala. Asi mazák.

Opice sou fakt boží. A maj kníry.

Pak, se západem slunce, začalo to křepčení. Tanec se jmenuje Kecak. A ty kroutící se holky, ty tancem vypráví epos Rámajána a spolupracuje na tom s nima Hanuman, to je ten opičák.

Joj, tak kdo jste dočetl až sem, tak to teda blahopřeju. Koukám, že grafomanie mě zas zmohla. A k bazénu jsme se ani nedostali. Vlastně to tak bylo i doslova... No nic, tak to zas příště!

V dalším díle se Kamila dozví, že Petr tajně chodí navštěvovat Helenu do ordinace. Luděk zjistí, že Renata nesplácí úvěr, který si vzali na nákup nové Fábie, a na který jí dával peníze. Vašek si uvědomí, že udělal chybu, když dal přednost Pavle před Hankou, protože je pořád zamilovaný do Hanky. Vyřeší naši hrdinové své potíže? Sledujte příští díl JATKUM!

linkuj.cz vybrali.sme.sk