jatkum

Osmý den byl jako stvořený k výletu. Opět!

U ostrova Bali je ostrůvek Nusa Penida. Je to asi dvě hodiny plavby ze Sanuru. Jezdí tam akorát místní bárky. Takový dřevěný kraksny s bambusovýma plovákama po stranách. Vzhledem k tomu, že úžina mezi Bali a Nusa Penida je hluboká, jsou tam proudy a vlny se tam mydlí celkem slušně, dá se cesta kraksnou považovat za celkem nebezpečnou. Sem tam se nějaká potopí, což na pocitu klidu nepřidá, stejně jako vzhled kraksny a styl nastupování do kraksny (mezi vlnama a rychle, jinak tě záď praští do brady nebo tě povalí do vody, když se po pás ve vodě škrábeš na palubu). Na pocitu bezpečí rozhodně nepřidá ani fakt, že bílý držky kraksnama nejezdí a držky místní na vás čumí jako na zjevení. No a mimo čumění na vás jako na zjevení se začnou ihned po vyplutí modlit, zapalovat tlustý snopce vonných tyčinek a házet obětinky do moře pokaždý, když vlna šplouchne trochu víc dovnitř lodi.

Nakonec jsme po dlouhých dvou hodinách jsme dorazili živí do cíle – do Toyapakeh. Nikoliv zdraví. Jestli jsem tu psal něco o bílých držkách, nyní to nabývalo nové dimenze. Mami bílá bílá byla a vystupovala s nevěřícným výrazem, že jsme dojeli. Na pláži místní mládež bílý spatřila a hned se vydělávati pokusila. Přihašteřili si to k nám a že nás odvezou na mopedech kam chcem. My chtěli na potápěčskou základnu dvou Čechů, o které se zmiňovala Lonely Planet. Ještě předtím jsem se chtěl domluvit s kapitánem kraksny, aby nám večer neujel, panč u kadibudky ve který byla prodejna jízdenek/plavenek mi před odjezdem řekli (nohama rukama heslama), že to jede zpátky ASI v šest. Kapitán na mě čuměl asi čtvrt hodiny, než pochopil, že mu rukama nohama heslama vysvětluju, aby nám neujel, že na tu šestou, než se setmí, tam budem. Když pochopil o co mi jde a jak moc se mýlím, od srdce se zasmál. Jezdí se PŘESNĚ na šestou! Ale až ráno...

To nás malinko rozmrzelo, protože na ostrově kromě oné české základny, která tam podle knihy ještě před čtyřmi lety prý byla, není jediný hotel. Taky jsme měli plány na večer a ty nebyly realizovatelné na Nusa Penida, protože tam nejsou hospody. Ačkoliv jsme s místní mládeží usmlouvali dopravu k Milanovi, kterýho tam každej znal (což zvyšovalo pravděpodobnost jeho existence a přítomnosti na ostrově), asi na desetinu, ale i ten jeden dolar na člověka jsme se nakonec rozhodli ušetřit a šli jsme pěšky. Bylo to totiž, jak se nakonec jeden mládežník přiznal, asi sto metrů.

MM diving – Milan a Monika – nám udělali radost. Měli na svý bungalovový základně chlazený piva, několik českých jídel na jídelníčku, domluvili nám dva mopedy od mládežníků a slíbili nám odvoz na pevninu, protože naštěstí zrovna ten den odváželi dvoutýdenní turnus potápěčů. A hlavně proto jsme jeli s klidnou hlavou mrknout se na Crystal Bay. Všimněte si, že odřený nohy pořád frčí, a že jsme těžce in.

Milan s Monikou berou lidi na jedno z nejlepších, ale i nejnebezpečnějších míst na potápění na světě. Jmenuje se Blue Corner (viz mapa výše). Jsou tam silné proudy atd atp. Ale jsou tam manty, karety a měsíčníci, což je strašně divná, pěkná, zvědavá a kamarádská ryba. Hele hele hele hele.

Z toho důvodu se tam lidi hrnou, i když nemají dost zkušeností na takovou lokalitu. I proto se tam Monice a Milanovi utopil týpek asi půl roku předtim než jsme tam byli a pak typka asi měsíc po tom, co jsme tam byli. Celkem jsme čuměli, když o tom vyprávěli v lednu 2008 Reportéři ČT.

Sice jsme odjeli z ostrůvku brzo odpoledne, ale aspoň jsme nemuseli spát v trenclích na pláži. Za to jsme se však mohli o to dýl válet u bazénu. Naši se dokonce mohli válet V bazénu. Hrozně si to užívali.

Lebedila si máma.

Lebedil si táta.

Lebedili si oba o106.

Zato my, krvavonozí, jsme jim to záviděli. Smutně jsme to zapíjeli, závistivě jsme koukali k bazénu. Smutnější více a více s každým dalším veselým šplouchnutím co bylo lze slyšet od bazénu....

Smutnil jsem já...

Smutnila i Milena...

Devátej den nám končila pohoda v Poppies a měla nám začít pohoda v Rambutanu. Jenže ten je na opačném – severním- pobřeží Bali, a tak jsme tam museli někudy dojet. A taková cesta se může jednoduše proměnit ve výlet!

Napřed jsme jeli na motýlí farmu.

Tahle kobylka už šla doslova potěžkat, panč už taky něco vážila. A ne, neni to slizký.

Tenhle brablouk byl jedna velká mimikra, a taky nebyl slizkej. Dokonce i Milena si ho potěžkala, hele.

Jelikož na Bali neni moc japonskejch turistů, pokusili jsme se ošetřovatelce motýlů předvést formou scénky a za pomoci velemotýla Emeganuela, jak to bude vypadat, až přijedou J

Dojeli jsme k úpatí majestátních hor v centru ostrova, na němž byl zapomenutý, rozsáhlý a ponurý chrám Pura Luhur Batukau. Mhy jdoucí kolkolem hor tyčících se nad chrámem dodávaly místu fascinující atmosféru. A kromě těchdle módních výstřelků tam nikdo nebyl, což je vždy nedocenitelná součást genia loci.

Jo kecam, eště tam byla tahle prašivka.

U vchodu do chrámu byla typická cedulka. Hinduisti maj celkem jasno v tom, kdo by chrám znesvětil.

Ale nám to bylo celkem salám banán.

Stříšky, stříšky, stříšky...

Garuda, ptákochlápek, bůh a socha v jedné osobě.

Pózující maminka, to je klasika, která nás provázela všude po cestách. Tady se fotí na zahrádce restaurace, kde dělali nejlepší Nasi Goreng na Bali, a která měla ubrusy stejný jako v jakýkoliv Jednotě, ale s lepšim výhledem, než na otrávenýho pingla a pochcanou podlahu hajzlu – s výhledem na dvě jezera. Jména bych určitě našel...

Pak jsme jeli přes Jatiluwih, kde mají jedinou placenou silnici, která je zároveň jediná jednopruhová a totálně rozmlácená časem. Ale mají tam nejhezčí rejžový terasy a ví o tom. Jen škoda toho mračivýho nebe.

A ještě jedno panoramatikum!

K večeru jsme dorazili do Loviny. Je to roztroušený městečko u nekonečný černý pláže (písek vulkanickýho původu), který ožije akorát třikrát do týdne od pěti do osmi ráno, kdy se jezdí za delfínama, což přiláká vždy alespoň jeden mikrobus turistů. A říká se, že prej tam jsou nejhezčí západy slunce. A je lehký tomu uvěřit.

Ty světýlka úplně vlevo to je hospůdka, kde hraje bandička místních na kytary a bubínky cokoliv od Áá jáááj tekilááá, přes Koukejn až po Nasink Els Medrrrs...

Hele a víte co?! Já se teď normálně netradičně odtrhnu od klávesnice, a zbytek vám povim až příště! Ha há!!! Normálně přerušim tok vyprávění ve chvíli, kdy je to nejvíc napínavý a nervyrvoucí! Nečekáno, nevídáno, neslýcháno! No jo, jen si počkejte na příště, to se dozvíte, jak to všechno dopadlo. Co myslíte, zvítězí dobro nad zlem? Zemře padouch v bolestech na hrotech kopí?!

linkuj.cz vybrali.sme.sk