jatkum

Takže jsme dorazili do Loviny a ubytovali se v Rambutan Cottages. Naše nový bydlení už nebyla taková paráda jako v Poppies, špatně se mi měnilo za koupelnu v Poppies, ale stejně to tam bylo príma. Takovýhle chatky tam byly, jako konkrétně tahleta byla naše, to se dá přece poznat podle tý pani před dveřmi.

My měli horní patro a naši to dolní. Nevim, jestli už jsem si postěžoval, ale ačkoliv to nebylo zlý, oproti Poppies a tý koupelny tam, to už nebyla taková sláva. Ale zas se to tam asi dobře vytíralo, což je nesporná výhoda, bohužel teda jenom pro ty, co tam vytíraj.

Jelikož jsme byli na severnim pobřeží, které je zatím celkem turistůprosté, a navíc mimo sezónu, napočítali jsme v celém městečku asi tak dvanáct bílých držek. A to je strašně málo, protože těch, co se živí tím, že vám něco prodají, je strašně moc. Ze začátku jsme se smáli. Vždycky nám každej udělal speciální cenu jenom a jenom pro nás. Jednou special morning price, podruhý sunset price, pak zas sunday price.... Tenhle týpek nás utáhl na historku o tom, že leštěný přívešky z lastur, který prodával, se vyrábí v Čechách.

Po několika dnech nás smích přešel. Naháněli nás totiž na ulici, na pláži, přes zábradlí v hospodě, do který nás mimochodem taky naháněli, protože dvacet hospod se na dvanácti lidech s dolarama těžko uživí... Dnes už vím, že komáři jsou celkem lehce odehnatelný tvor a navíc se dá plácnout.

Brzy po ránu jsme se připojili k atrakci. V pět se vyráží na delfíny. Byli jsme domluvení s Kobrou, že pojedem s ním, jako jediný nás totiž nenaháněl a nepřemlouval tak urputně.
Slunce bylo ještě nízko nad obzorem a asi dvacet bárek po čtyrech pasažérech vyráželo z pláže po hladké ranní hladině.

Pak se objevili delfíni.

A začal hon. Ten trval asi půl hodiny. Kobrové za kormidlama vždycky spatřili ploutvičku a rozjeli se se vší vervou tím směrem. To delfíny zaplašilo pod vodu, většinou ještě dříve než bárky dorazily k nim. Dobrej efekt měl i hysterickej jekot japonek, který když tu ploutvičku spatřily taky, namířily na ní prst a začaly vydávat neartikulovanej hysterickej jekot. Jestli nevyděsily delfíny, mě teda jo...

Naštěstí se zkurvený japonky i ostatníma turistama museli brzo pakovat, protože ten den museli stihnout se svým mikrobusem ještě všechny ostatní krásy Bali. Vzdalující se jekot a houstnoucí ticho rušené jen bzučením posledních čtyř lodních motůrků byl každou sekundu příjemnější. Za chvíli už byl klid a banda asi dvaceti delfínů se zvědavě připlavala kouknout, kdo dneska přijel očumovat...

Takhle vypadaly bárky:

Mno a po tomhle zážitku se nám stalo to, co jindy ne – stihli jsme včas snídani. Tohle je hospoda, v popředí bazén, ve kterym už se mohli koupat i stále zahojenější krvavonozí. Hurá!

Po dlouhém dni nastal dlouhý večer. Příjemně se vlekl čas. Akorát na chvíli se zrychlil, a to když nám v naší oblíbený hospodě, která byla stejně jako všechny ostatní úplně vylidněná, přišel zatancovat tenhle týpek. Humorný tanec plný chrochtání, oplzlých gest a chechotu se jmenuje Barong.

Nakonec se ukázalo, že je to otec našeho kámoše – číšníka z Rambutanu. Spíš než tanečním umem ale vzbudil obdiv tím, že dokázal křepčit asi dvacet minut v tomhle pletenym kostýmu ve večerním horku, který okolo šestý sedmý večer pořád hrozilo asi 30ti stupni C.

Další den po snídani, která se jen těžko stíhá, jsme dostali originální nápad – pojedeme na výlet! Ano!!

Tenhle vodopád se jmenuje Git Git. A tahle ulička, která k němu vede, je obsazená Těmi Kdo Chtějí Prodat. Když už příde turista, musí se obrat o půl peněženky. Nalžou vám, že sárong, kterej koupíte na pláži za dolar, stojí vyrobit deset a že vám ho prodají „just for todays luck" za pět, ať klidně umře manželka s dětma hlady... Mno, tenhle nakonec litoval, že se mi zalíbily jeho vyřezávaný šachy. Neskočil jsem mu ani na Noon price a udolal ho teatrálním odchodem. Kdoví jak to ale bylo, nejspíš tak, že já si mylslel "Ten teď chudák lituje, že mě potkal." a on zas "To jsem ho pěkně odrbal blbečka". Ale oba jsme vypadali spokojeně :)

Ten buzíček s lahví vody byl náš řidič a průvodce, sem tam nám pomáhal utéct od stánků na levnou krásu, akorát nás pak natlačil k jednomu s kořením, panč tam prodávala jeho sestra. To ale nevadilo Mileně, která tam hned pořídila nesmysly typu vanilka, šafrán, hřebíček a kdovícoještě. Každopádně užitečnější by bylo za ty prachy pořídit vanu piv... ☺

Pak jsme dojeli k Mt. Batur (1717m.n.m.), což je činná sopka, naposledy bouchla v roce 2000. Na úpatí je vidět zelenej ostrůvek, kterej láva obtekla.

Na sopku byl skvělej výlet z hospody, který nekdo nedopatřením dal jméno Restaurant Mt. Batur. Výhled z hospody byl ale daleko originálnější než její jméno. Na snímku je sousedící Lake Batur a hora nejvyšší svátosti Mt. Agung (3142m.n.m.), která si naposledy prskla v roce 1963.

Tady jsou na fotce místní repeři z chrámu, kterej jsme potkali po cestě domů, ale kterej nebyl nic moc a tak ani jméno jsem si nezapamatoval. Jeho hlavní výhoda byl výhled na obě výše zmíněné sopky, ale zas na druhou stranu znamenalo zdolat asi milijón schodů vedoucích k němu. Doporučuju vynechat.

Nad reperama je háknkrojc. Pro lepší kompozici. 

A ještě jedna póza místního paši. Týhle fotce jsem dal pracovní název "Pán chrámu".

A týhle zas "Paní z chrámu" (to je vůbec jeden z nejlepších pracovních názvů fotek).

Tady je pár fotek z cesty domů, pro představu o dopravní situaci.

No a večer jsme se šli flákat. To nám ale opět zpříjemnili Ti Co Chtějí Prodat. Neměli ale mnoho šancí, jednalo se totiž o jasné nedorozumění způsobené rozdílem našich civilizací. Například jeden se mi snažil vnutit fotoalbum. Vysvětlil jsem mu, že fotografie už nějaký ten pátek přechováváme v laptopu. Zamyslel se, zazářily mu oči a vyložil mi, že to fotoalbum je i dobrý adresář či kalendář. Vysvětlil jsem mu tedy, že tyto funkce obsahuje každý mobilní telefon. Posmutněl a zamyšleně odešel. Vsadim se, že od dalšího dne už prodával sárongy a vyřezávánky jako všichni ostatní...

Rodiče se rozhodli, že je škoda být dva týdny na Bali a nevykoupat se ani jednou v moři. Šli to tedy napravit. Ponoření do spokojenosti ani příliš nevnímali hrstku místních žen, které na ně halekali ze břehu cosi o sárongu.

Skončili jsme zas v naší (opět prázdné) hospůdce u výtečného jídla a mixeru Arak Attack, což byl arak prakticky se vším, na co jste dostali chuť. Nejvíce si ho užila maminka, která si ho rozhodně nedávala po dvoudeckách ☺

Pak se zjevila tanečnice tradičního ženského tance Legong, abychom neodešli hned po moučníku.

Krasavice to byla teda stejně jako všechny ostatní místní holky, vypadala jako mončičák, a měla asi metr dvacet. Včetně čepice byla dokonce o něco větší než já. Ale když jsem seděl. Nešlo nezvěčnit (všimněte si, jak se táta snaží udržet smích a posuďte nakolik se mu to podařilo):

Nejhustší na tom tanci je co ty holky dělaj s prstama. Trénujou od malička a tak je maj úplně zkriplený. Zdálky to vypadá zajímavě, zblízka je to humel. U nás by šla okamžitě na sál.

Pro ty co si nevšimli podotýkám, že má ruku dlaní dolů. Dolů. Jo, dolů.

A pak? Pak jsme museli na letiště. Smutný okamžik. Pěkný je, že i na letišti maj lavice a ostatní věci pěkně vyřezávaný ze dřeva.

A pak?! Pak jsme museli domů do Austrálie. Měli jsme tam povinnosti. Ale o těch zas v příštím díle naší – Vaší telenovely, Vaší denní dávky emocí!

linkuj.cz vybrali.sme.sk