jatkum

Jeďte vlakem na výlet do Ostravy, když za vlak dáte litr... No jeďte tam, když letenky do známých evropských měst stojí taky litr... A navíc nemusíte bejt přes víkend v Ostravě ;)

Itálii znám jenom z pohledu turisty, kterej se v devadesátejch přijel cachtat do špinavýho kalnýho moře, na přelidněnou pláž v letovisku o stovkách hotelů. Takže když se pak člověk rozhoduje, kam jet na dovolenou, nenapadne ho Itálie ani na desátym místě. Nenapadne ho totiž vůbec. Jediný co by člověka mohlo na Itálii zajímat, je Řím a Benátky, a to je na dovolenou málo. Ale na dva prodloužený víkendy je to akorát. A máte štěstí, o kousek níž Vám Vaše JATKUM přináší reportáž z prvního z nich! Ekskluzívně!

V sobotu brzy ráno jsme přiletěli do Trevisa, což je letiště asi 40 minut busmo od Benátek. Za toho litra totiž letíte wizzairáckym letadlem, který je už na první pohled pěkně ošuntělý, a to jak zvenku, tak i zevnitř, místo na nohy je zhruba stejný jako ve Fábii pokud před Vámi sedí řidič vyšší než 160cm, a přistanete na letišti, který je o dost levnější než Benátkám dvakrát bližší letiště Marco Polo. 

Italové většinou neumí anglicky. Takže se moc nedomluvíte. Ale kromě toho, že jsou uřvaní a mluví ještě rychlejš než já, jsou přívětiví, všichni se usmívají, a každej se vám snaží poradit skrze tu nejrychlejší gestikulaci na světě. Takže jsme našli i spoj do Oriega, což je ještě na pevnině, a kde jsme měli buklej nocleh.

Do Benátek přijedete po mostě Ponte Della Liberta, kterej nechal postavit Mussolini – takovej ten zlej plešatej pán. Minete po pravý straně doky, kde kotví obrovský výletní lodě, který přečnívají i nad ty nejvyšší budovy ve městě, a který vidíte z kterýkoliv vyhlídky, a vystoupíte na Piazza de Roma. Tam se dá přesednout na Vaporetto, což je lodní emhádéčko po městě. Silnic totiž v Benátkách moc není, kanály vedou všude.

Benátky z leteckýho pohledu vypadají jako ryba. To esíčko uprostřed, to je Canal Grande, kterej spojuje autobusový a vlakový nádraží na jednom konci a Piazza di San Marco na druhym. Jo, to je to náměstí, kde se Japonci fotí s pěti až desíti holubama na hlavě, a strašně se smějou, když odchází s posranýma svrškama. No to nic, tam se ještě dostaneme...

Vylezli jsme z autobusu na Piazza de Roma, odkud stačí jen přelézt most přes Canal Grande, a jste na nejjižnějším cípu čtvrti Cannaregio (viz ta první mapa). Ten most se jmenuje Ponte Della Constituzione, je to v pořadí čtvrtej most přes Canal Grande, dělníci na něm  ještě finišujou, a jeho výstavbu provázela stejná kontroverze, jako umisťování knihovního slizu na Letnou.

Cannaregio je poklidná čtvrť. Kanály jsou tu široké, turisti žádní, bydlí tu místní, a kavárny tu líně otevírají až během odpoledne.

Počasí bylo super, všude samej mostek, můstek, mostík a kdovícoještě.

Za tou slečnou je typická benátská ulička. Bez lodi jste prostě za turisty.

Za tim turistou je vidět kanál ústící do Benátské laguny, na obzoru je vidět Mussoliniho most.

Pro turisty je zajímavá i taková, pro Benátčana úplně běžná a samozřejmá, věc, jako je dopravní značení pro vodní dopravu. Je stejný jako kdekoliv jinde na silnicích, teda až na značku Vjezd povolen pouze gondolám. Na fotce je značení přímo na mostku.

Zdá se ale, že místní mají zatím dostatek parkovacích míst, nikde nejsou břehy úplně plný.

Líbilo se mi, jak je město dopravně zařízený primárně pro plovoucí, pěší pohyb po městě je až podružná možnost. Uličky končí ve vodě, vchody do baráků ústí taky do vody.

A teď pozor, dámy a pánové. Ze svého profesionálně deformovaného pohledu musím říct, že dělat stěhováka v Benátkách asi neni žádná prdel...

Ve městě je neskutečná koncentrace galerií, výstav a umělěckých dílen. Na tohle jsme narazili ve vyklizeném kostele:

Použitý materiál: VHS páska.

Následuje fotografie jednoho z bratří Gondolfiérů.

Tohle je mostek z období minimalismu:

A tady v pozadí, to je most z období maximalismu, nejznámější most v Benátkách, první a na dlouhou dobu i poslední most přes Canal Grande. Jmenuje se Ponte di Rialto, je to asi nejzalidněnější místo v Benátkách a jsou na něm mrtě obchůdků.

A jako si v Londýně všude koupíte cokoliv s červenou telefonní budkou nebo doubledeckerem, v Paříži cokoliv s Eifellovkou a v Praze cokoliv s Kafkou nebo matrjoškou (fuck), v Benátkách se na vás odevšad šklebí masky a škrabošky.

Jeli jsme do Itálie s očekáváním, jak je to s tou jejich skvělou pizzou, kávou a těstovinama. Kafe ušlo, kavárny svým umístěním na na břehu kanálů stejně dokážou smazat i dojem z kafe, i špatnýho, těstoviny v restauracích dobrý, ale tolik pizzy tolika druhů jsem ještě neviděl. Nechci se nějak kompromitovat, ale vracel jsem se pořád na jedno místo, kde dělali pizzu s domácí klobáskou a hranolkama. Nevěřili byste, jak si čék na takový bizarnosti pomňamňá. Tolik pizzy, co jsem tam snědl za tři dni, jsem v Čechách dlabal tak půl roku ;)

V neděli nám trochu zkomplikoval život každoročně pořádanej benátskej marathon. Poslední autobus do města nám jel před půl sedmou. Víte, jak rád si přivstanu a zacvičim u otevřenýho okna. Nevim, jestli to je jen ve mně přetrvávajcí pocit, ale myslim, že ta atmosféra na následující fotce docela dobře vystihuje moje apokalypticky beznadějný rozpoložení. Navíc, když jsme dali na radu Lonely Planet a nakoupili si "prvotřídní" italský víno ve vyhlášený stáčírně, který nám sice nechutnalo, ale zato nám po ránu parádně rozšmelcovalo obsah lebky.

Koho napadlo, že s tim náklaďákem je něco divně, má recht.

Výhodou omezení dopravy kvůli marathonu byl fakt, že jsme viděli Canal Grande za rozbřesku, což jsme zdaleka v plánu neměli.

Ta plovoucí budka s žlutýma pruhama, to je zastávka MHD. Bylo opravdu brzo, i na gondoliéry.

I Ponte di Rialto zel prázdnotou, obchůdky zavřený a fotku vám nekazí desítky mávajících Japonců nebo Homolků.

Jelikož jsme si pořídili emhádéčkovou lítačku, užívali jsme si kochací jízdy sem a tam. Canal Grande projedete zastávkovou linkou za asi 40 minut. Za hodinku za dvě už začal den a nastoupila ranní šichta ke strojům. Teda k bidlům.

Prošli jsme si liduprázdný Piazza San Marco, znuděný holubi chodili sem a tam, otrávený z toho, že nemaj na koho sedat a srát. Pár zmatených lidí, který vyhnalo z postele dopravní marathonský omezení, se potácelo před tou slavnou Basilica di San Marco. Vojáci ozbrojení samopaly zrovna vytahovali vlajky na stožáry. Publikum ale moc nadšení neprojevovalo.

Klid a liduprázdno nás provázely i během procházky po celý čtvrti San Marco (viz první mapa).

Je fakt, že kdekoliv cokoliv čtete o Benátkách, plno lidí má plnou hubu kritiky, že by si tam taky ty baráky mohli víc udržovat. Ta ošuntělost a často oprejskaná fasáda ale mají něco do sebe, přispívá to k atmosféře. A to zvlášť v pošmourném brzkém ránu, kdy ještě nikdo nerozvlňuje hladinu kanálů.

Obloha se začala protrhávat, a my jsme prošli čtvrtí San Marco zpátky k Velkýmu Kanálu. Taxíky už lítaly ve slušnym počtu, ticho se vytrácelo.

Přelezli jsme Ponte di Rialto, kde Japonci a Homolkové mávali projíždějícím lodím a vpluli do živé čtvrti čtvrti San Polo. Na tu pak navazuje nejútulnější čtvrť Santa Croce. Santa Croce je čtvrtí kaváren, stejně jako San Polo je čtvrtí restaurací. Je to ta nejstarší zástavba, na každym náměstí je nějakej kostel a hafo zahrádek.

Když se pak otočíte na židličce směrem ke stolu, naskytne se vám takovejhle pohled:

Slunce už vylezlo, stejně jako turisti, ale místní ještě parkovali lodě u baráků. Takže jsme ještě nějakou dobu posedávali, postávali a vychutnávali zrcadlení.

V Benátský laguně je docela dost ostrovů a ostrůvků. A Osamělá planeta nám doporučovala ostrovy Murano, Mazzorbo a Burano, tak jsme se po tom jejim vinnym kiksu rozhodli jí dát druhou šanci. Na mapě to je všechno napravo od Benátek.

Ostrov Murano je proslavenej sklářskýma dílnama. Ne, že by se tu skláři koncentrovali spontánně. Před pár sty lety se benátská radnice rozhodla všechny skláře sem přestěhovat, protože představovali se svýma pecema trvalý nebezpečí pro víceméně ze dřeva postavený Benátky (dřevo je lehčí a pomaleji se potápí do laguny). Ale jakmile odejdete pár set metrů od přístaviště, kde vás taliáni nahání na workshopy a hlavně shopy sklářských dílen, ocitnete se v unaveném venkovském prostředí.

Vypadá to tam jako v Benátkách, akorát je všechno menší a poklidnější. Tohle je jedna z hlavních ulic.

Schválně jestli vidíte, jak pěkně Vám na té fotografii máváme. Ehm. Vraťme se k tomu sklenaření. Po ulicích jsou porůznu poházený docela pěkný dílka. Jako třeba tohle.

Nebo docela divný, jako třeba tohle.

Tohle je nějaká skleněná paní stojící na náměstí, fotku jsem pracovně nazval "Prdelní odlesky".

Tohle je největší kanál na ostrově, kam zajíždí i benátský emhádéčko. My už na něm sedíme (to divný dole je špička vaporetta).

Taxíky, který jezdí v Benátkách jsou všechny skoro stejný, a všechny strašně naleštěný. Paráda.

Takhle vypadá silueta Benátek, když z nich odjíždíte:

My jsme odjížděli, Benátky v zádech, z Murana na Mazzorbo, což je malej ostrůvek, na kterym neni skoro nic, akorát pár domů a velkej park, kde se dá pěkně projít. Chodí se sem projít i obyvatelé ostrova Burano, kterej je s Mazzorbem spojenej mostem. Ostrov Burano je proslavenej jednak výrobou krajek, ale hlavně úzkejma uličkama lemovanýma pestrobarevnýma baráčkama.

Všimněte si těch dřevěných terásek na střechách domů, to je běžný i v Benátkách, lidi si vylezou večer na střechu, tam mají výhled a pohodu a klid na pití toho vyhlášenýho italskýho vína.

Baráčky mají opravdu sytý pastelový barvy, je to pěknej pohled. Prej to vypadá jako lentilky. No, budiž. V Lonely Planet jsme se dozvěděli už leccos.

Mají tam věž, která je na nakloněná víc než ta v Pise. Tady na tý fotce je nakloněná buďto k nám, nebo od nás.

Ale tady na tý už to je docela vidět.

Když jsme opouštěli Burano, soumrak již ustupoval noci. Musim uznat, že Italové si k tomu pouští fakt slušný barevný efekty.

Třetí a poslední den jsme zas sedli na vaporetto, projeli si Velkej Kanál a zamířili do čtvrti Castello, která je jediná, kam turisti nechodí, protože tam nejsou pamětihodnosti. Dřív to byla čtvrť průmyslová, dnes se tu rybaří, je tu velká marína a jakoby tu lidi ani nevěděli, že opodál jsou rušný Benátky. Po cestě jsme ještě vyfotili totok:

To je průhled na Piazza di San Marco, ty dva sloupy ještě uvidíte, vpravo je ten slavnej honosnej Dóžecí Palác. Ze širokýho Castellskýho nábřeží, který v půlce dopoledne pomalu vyklízeli rybáři, který tu prodávají svůj ranní úlovek, se nejlíp kochá. Je odsud vidět velkej kus města. Místní pivko, který jsmev tam koupili (jmenovalo se Padovia či tak nějak), se docela i dalo pít. Takovej Gambáč. Ty vole kupole vlevo to je Chiesa De La Salute.

Prošli jsme si Castello a zase skončili na Markovo náměstí. Na tu věž se dá vylézt a výhled je perfektní. Tady ty vole kupole to je Bassilica di San Marco, vedle je trochu vidět na nádvoří Dóžecího paláce, a na obzoru je možná vidět i Burano.

Tenhle ostrůvek je rozdělenej mezi klášter Isolo di St. Giorgio Maggiore a divadlo Teatro Verde. Je přímo naproti Piazza di San Marco přes Canal Grande. Vypadá to, že masňácký mniši potřebujou docela slušnou marínu...

A tady jsou ty dva sloupy na vstupu na hlavní náměstí. Na tom pravym je neznámej římskej voják, kterej prej kdysi ochránil město tak, že zahubil draka, kterej ho terorizoval. Později v 9. století přibyl, a na levym sloupu teď dlí, okřídlenej lev s knihou, což je atribut Sv. Marka (jeho ostatky někdo odněkud ukradl, ale koho to zajímá, že jo:).

Pohled na sever, dole je kus Piazza di San Marco. Přes léto se tu prej nedá hnout. V půlce října je to na pohodu.

Mimochodem, uprostřed fotky na konci města vyčuhuje jedna z výletních lodí. 

No tak dáme ještě fotku gondoliéra (to je ten na tý lodi v pruhovanym tričku a kloboučku se stuhou).

Maká, co? Ale motor je motor.

No, ale romantika je romantika.

Znovu Ponte di Rialto. Tentokrát i s pár Japoncema a Homolkama.

Benátky jsme viděli skoro celý. Akorát jižní čtvrť Dorsoduro jsme v rychlosti proběhli během večera, nebo spíš proseděli v kavárně. To je rest pro příště. Dorsoduro je čtvrtí galerií a umění všeho druhu. Je tu třeba známá sbírka moderního umění Peggy Guggenheimové nebo Galleria del Academia. Ulice tu jsou poloprázdný. Umělci se totiž se soumrakem přesouvají do kaváren a restaurací. Měl jsem se vyučit umělcem... Inu, alespoň jedna fotka z Dorsoduro.

Čtvrtej den ráno nás čekala už jen procházka na bus na letiště. A takhle to vypadalo z letadla – počasí nám pořád přálo. Teda tady ještě ne.

Ale tady už jo, Alpy vykoukly :)

Zajímavý je vidět zeshora, jak se mraky kupí u horských hřbetů.

Byla dobrá viditelnost, byly vidět horský chaty i pohyb v údolí. Vlevo dole zase pěkná kupička mraků nahňácaná na kopce :)

Asi takhle – koho fascinujou fotky mraků nahňácaných na kopce, mám jich doma tři zadky, stačí říct ;))

Co říct na závěr? Takovejhle víkend v Benátkách doporučuju. Ale ne v létě. To se tam prej nedá hnout. A kanály smrděj. Koho by to ale u kanálu překvapilo?

linkuj.cz vybrali.sme.sk